Jsem Císařovna. Trojnásobná.

Kdo by to byl řekl, že někdy budu psát článek o tom, jak jsem přivedla (resp. jak byly přivedeny) mé tři děti na svět. Ale poslední dobou se setkávám velmi často na kurzech i v běžném životě s otázkou, jaké to je rodit císařem, někdy slýchám i názor, že je to lepší a jednodušší a pohodlnější, někdy se na mě naopak obracejí ženy, které mají z císařského řezu doživotní trauma, že nebyly schopny porodit své dítě přirozeně... Proto jim vždy vykládám svůj životní příběh a to, jak jsem sama na sebe hrdá. Jak miluji své tělo za to, že jsem mohla dát život třem úžasným dětem. A že jsem nemohla rodit normálně? Tak to prostě je. Nic s tím neudělám. Každý porod má svá specifika a klady a zápory, nicméně miminko nějak ven musí :-) Tak tady máte můj příběh - tři porody, tři různé císařské řezy, tři různé zážitky a prožitky.

Vždycky jsem říkala, že chci jen jedno dítě. Aspoň to jedno, když mi v 18 letech gynekolog s vážným výrazem ve tváři oznámil, že je více než možné, že budu mít jednou problémy s otěhotněním a pokud se to vůbec podaří, budu mít asi problémy v těhotenství. To je tak, když v 18 ještě nemáte menstruaci a začnou do vás píchat injekce na vyvolání, berete různé hormonální léky a říkáte si – hmmm, tak já asi nikdy nebudu mít děti… A teď se podívám o pár desítek centimetrů vedle sebe na sedačku, kde mi spokojeně spinká moje třetí miminko.

1. císařský řez (2011, Ostrava – Vítkovice)

První dítko se nám narodilo v roce 2011. Ve svých 28 letech a menstruaci co 60 dní jsme se rozhodli, že se začneme „snažit“ o dítě a uvidíme s mou prognózou, kdy se vlastně podaří. Podařilo se hned druhý měsíc. Celé těhotenství až na lehké nevolnosti probíhalo bez problémů a já se celou dobu poctivě připravovala na přirozený porod, začala jsem cvičit gravidjógu, díky které jsem se dostala k józe jako takové a v podstatě jsem dneska instruktorkou jógy i hormonální jógové terapie, chodila jsem na různé předporodní kurzy, učila se funět u porodu a měla jsem domluvenou i dulu, která by mi s porodem pak pomohla. Ovšem vesmír chtěl všechno jinak a já jsem 14 dní před termínem porodu dostala genitální opar, na který jsem občas trpívala od mých 25 let. Verdikt primáře v porodnici zněl jasně – za tři dny ukončíme těhotenství císařským řezem. Vaginální porod v tomto případě není možný, protože by se infekce mohla přenést na miminko, což by znamenalo ohrožení jeho života.

A jak vlastně můj první porod sekcí a dny po něm vypadaly? Rodila jsem v nemocnici v Ostravě – Vítkovicích. Nástup do nemocnice byl den předem v 17: 00. Ráno v 6:00 mě sestřičky vzbudily a o půl 8 už byl nástup na sál. Rychle se natočil monitor, zajistila žíla a zavedla cévka. Zavedení cévky bylo pro mě neskutečně bolestivé, jelikož jsem dovolila, aby si to na mě vyzkoušela nějaká studentka. Samozřejmě i po porodu kvůli neopatrnému zavádění na několikrát jsem měla problémy se zánětem močového měchýře. Ale zpět k porodu. v 8:00 jsme byli už na sále. Byla jsem neskutečně nervózní a celá se třepala strachem z neznáma. Manžel byl celou dobu se mnou. Na sále jsem se posadila na postel a mladá paní doktorka mi píchla nejprve umrtvení a pak spinální anestézii, položili mě a za pár minut jsem už cítila jen brnění od prsou dolů. Pan primář mě něčím píchnul do podbřišku, zeptal se, zda jsem to cítila a když byla odpověď negativní, začali mě otevírat. Pak mi někdo dvakrát zatlačil na břicho a najednou se ozval pláč našeho syna. Velmi rychle mi ho ukázali přes plachtu a odnesli ho ošetřit, zvážit a změřit. Tatínek u tohoto procesu byl přítomný, ovšem malého mu nedali. Mě mezitím zavřeli, dodělali, co bylo potřeba, manžel se vrátil ke mně a říkal mi, co vše s malým dělali. Velmi zajímavý pocit následoval, když mi zvedli obě nohy do vzduchu a já jsem nechápala, že jsou moje… a když mě přenášeli z postele na postel, měla jsem pocit, jako bych létala.

Po porodu a zašití mě převezli na poporodní sál a skoro hned mi donesli syna. Manžel byl celou dobu s námi oběma. Zhruba za 4 hodiny po porodu mi začaly k sobě přicházet postupně nohy a začínaly velké bolesti, proto jsem co dvě hodiny dostávala kapačky od bolesti. Přisátí miminka k prsu bylo okamžitě, jakmile mi ho přinesli (takže cca. do hodiny od porodu), takže s kojením problém nebyl. Stačilo, že i jen ležel vedle mě a spinkal nebo občas žužlal prsa. První den mi syna přinesli ještě dvakrát, odpoledne a večer, a až na pár hodin byl pořád se mnou. Další den ráno jsem po 24 hodinách musela vstát. Sestřičky mi vytáhly drén a cévku, což dost bolelo, a šlo se do sprchy. Hodně se mi motala hlava a bolelo to, ale zvládli jsme to a na mě už čekalo oddělení šestinedělí. Bohužel však byla plná porodnice, takže jsem byla na pokoji spolu s dalšími třemi maminkami po porodu. Všem nám nosili miminka co tři hodiny na 15 minut na kojení. Tento postup byl pro mě absolutním šokem, těšila jsem se, že budu mít miminko pořád u sebe, když už jsem schopná chodit a postarat se o sebe i jeho, ale to nedovolili a nosili jen na kojení spící a cizím mlékem nakrmené dítě. Nikdo mi neukázal, jak ho mám chytit, jak s ním manipulovat, jak ho správně přiložit k prsu, absolutně žádná pomoc ze strany personálu. Začala jsem propadat panice a zoufalství, že to prostě nezvládnu a že jsem absolutně neschopná. Bála jsem se vlastního dítěte… Až další den ráno nás přestěhovali na pokoj, kde už miminko mohlo být se mnou. A tady se krize prohloubila… neuměla jsem ho vzít správně na ruce (ani po předchozích předporodních kurzech), neuměla jsem ho dát odříhnout… sestřičky mi řekly, když jsem prosila o pomoc, že mi vše ukáže určitě paní na pokoji, protože je druhorodička. Ta však měla co dělat sama se sebou a svým dítětem, takže jsem volala SOS zkušené kamarádce, která mi přijela pomoct a vše ukázala, uklidnila mě a pohladila po duši. Další den se konečně uvolnil nadstandardní pokoj, kterého jsem okamžitě využila, protože jsem nechtěla riskovat další probdělou noc kvůli miminka mé spolubydlící na pokoji, které celou noc proplakalo. Teprve tady jsem získala trošku sebedůvěry jako matka a pomalu se sžívala s miminkem, sama se učila s ním manipulovat, koupat ho, přebalovat. Nicméně stále chyběly nějaké ty mateřské přirozené pudy, stále jsem měla pocit, že mi dítě někdo snad dal a já se teď o něj musím starat. Čtvrtý den jsem se už pomalu začínala těšit, že nás pustí domů a všechno snad bude v pořádku, než přišla sestřička a rozhodla se miminku ukroutit pupečník, který však nebyl ještě zaschlý. Nikdo se mě na nic nezeptal, netušila jsem ani, co s malým dělají, když ho odnáší a přiváží mi ho uplakaného a ukřičeného. Dneska nechápu, že jsem tohle dovolila, ale člověk se stále učí. Ukroucení pupečníku však mělo za následek masivní krvácení z rány, malého mi s křikem odnesli pryč a vrátili až za 20 minut. Celých 20 minut jsem netušila, co se s malým děje, seděla jsem na posteli a brečela a měla strach, že se jen otevřou dveře a přijdou mi říct, že moje dítě vykrvácelo. Byl to příšerný pocit, který nepřeju zažít nikomu. Naštěstí se dveře otevřely, ale i s malým. Neskutečně se mi ulevilo, nicméně v porodnici jsme zůstali kvůli toho déle. Teprve pátý den přišla fyzioterapeutka, která mi ukázala základní manipulaci s novorozencem. Další den nás konečně pouští domů…

Já osobně jsem se hojila dobře, ale jizva a břicho mě bolelo ještě půl roku po porodu. Takže jsem skoro necvičila. Zavinování taky nebylo úplně ideální, pouštěli mě domů v pořádku, ale za 14 dní na kontrole zjistil lékař městnání očistků v děloze a čekaly mě injekce metylergometrinu a tabletky, které naštěstí zabraly a na revizi jsem nemusela jít.

2. císařský řez (2013, Ostrava – Vítkovice)

Mé druhé dítko – dcerka – se narodila o dva a půl roku později ve stejné porodnici. Celé těhotenství probíhalo naprosto bezproblémově, až na závěr, kdy mi miminko utlačovalo močovod a nastal problém s ledvinou, ze které neodtékala moč. Poslední dva měsíce jsem s bříškem a dvouapůlletým dítkem doma proležela na pravém boku, abych ledvině co nejvíce ulevila od tlaku a vyhnula se zavedení stentu, což se povedlo. Nikdo se se mnou nebavil na téma přirozeného porodu a ani mě samotnou nenapadlo, že by se dcerka mohla narodit přirozeně. Automaticky se počítalo s císařem tak brzy po porodu syna císařským řezem.

Porodila jsem krásnou a zdravou holčičku pět dní před termínem porodu. Značně poučena a plná zkušeností z předchozího miminka jsem již věděla, co mě čeká, a pořádně jsem se na to nachystala. Rodil mě můj gynekolog a na sále jsem měla známou sestřičku, anestezioložku opět tu stejnou jako u předchozího miminka. Domluvila jsem si dopředu aplikaci Hyalobarrier gelu proti srůstům (díky němu se nedává drén) a také mi bylo vyhověno se zavedením cévky do močového měchýře až po umrtvení spinální anestezií. Celý porod byl moc hezký a bonding měla dcerka s tatínkem a po zašití mi ji pak hned dali a byla se mnou až na pár desítek minut celou dobu. Oproti prvnímu císaři jsem vstávala již za 12 hodin, takže kolem 18 hodin večer jsem už šla do sprchy a pak s malou v náručí mě převezli na běžný pokoj šestinedělí. Od té chvíle jsem již měla dcerku stále u sebe na nadstandardním pokoji a až na různé zákroky, kdy mi ji odváželi, jsem ji měla stále u sebe. Kojení bylo bezproblémové, hojení také, sžívání úžasné! Tentokrát jsem s mateřskými pudy problém neměla, vše šlo samo a opravdu si myslím, že to bylo tím, že mi malou nechávali co nejvíce u mě. Pátý den nás pustili domů.

Během šestinedělí jsem se ovšem opět nevyhnula injekcím a lékům na zavinování dělohy, bohužel nepomohly a musela jsem i na revizi dělohy. Nicméně hojení bylo mnohem rychlejší a méně bolestivé než u prvního císaře, již za dva měsíce jsem cvičila jógu a bolesti byly minimální.

3. císařský řez (2018, Krnov)

Naše třetí miminko se rozhodlo přijít k nám v září 2017, kdy jsem otěhotněla potřetí. Toto miminko je tak trošku hormonální miminko, kdy díky hormonální jógové terapii se nám povedlo otěhotnět i přes nehormonální antikoncepci a příroda nám ukázala svou sílu v plné kráse. Přítel v té době cvičil navíc mužskou hormonální jógovou terapii, které také přičítám velké díky za toto miminko!

Původně měly přijít na svět miminka dvě (měla jsem zjevně dvojitou ovulaci mezi dvěma kurzy), v pátém týdnu na ultrazvuku byla dvojčata, ovšem pan doktor nás už tehdy upozornil, že se mu zdá druhý zárodek menší a že je velká pravděpodobnost, že zanikne. Což se také stalo. V osmém týdnu už na ultrazvuku byl vidět jen malý hematom (syndrom mizejícího dvojčete). Druhé miminko zůstalo a rostlo a sílilo dále. Byla jsem moc ráda i za tento malý dáreček, který si své místo na tomto světě vybojoval. Druhé miminko jako by umožnilo tomuto jednomu existovat, protože od 28. týdne mě lékaři strašili příliš tenkou jizvou (2,5mm v tomto týdnu) a tím, že nedonosím do termínu a budu ráda, když zvládneme do 36. týdne. Dvě bych asi neunosila vůbec. Nicméně celé těhotenství jsem byla velmi aktivní a i když jsem se bála, aby jizva po předchozích dvou císařích nerupla, chodila jsem do práce do poslední chvíle a občas lehce cvičila. Poslouchala jsem své tělo, vnímala jej a jakákoliv bolest nebo nepohodlí bylo pro mě indikátorem zjemnit a zpomalit. Celé těhotenství jsem si moc užívala a snažila si zapamatovat každý pohyb miminka uvnitř mě i každý pocit, který jsem měla, když jsem s ním skrz bříško komunikovala. Přeci jen jsem už tehdy věděla, že to bude naposledy, co něco takového zažívám.

Pro porod jsme se po telefonickém obvolání čtyř porodnic z Ostravy a okolí rozhodli pro Krnov. Věděla jsem totiž přesně, co chci – bonding s mým posledním miminkem. Ať ten pocit nahého tělíčka svého dítěte přitisknutého hned po porodu na mou kůži aspoň jednou v životě zažiji, když už jsem nemohla rodit ani tentokrát kvůli tenké jizvě přirozeně. A tomuto požadavku byla ochotna vyhovět pouze porodnice v Krnově. Domluvila jsem se tedy panem primářem na termín a každý týden jsme ho posouvali a posouvali, až jsme se dostali na 39. týden, kdy nikdo nevěřil, že vydržíme tak dlouho. To už jsem sama cítila, že malý je připravený a ven už sám chce.

Hospitalizace byla o den dříve a bylo nám nabídnuto, že tatínek miminka může být se mnou již den předem v porodnici přes noc. Byla jsem za to moc ráda, protože ta nervozita, která před každým zákrokem je, je poloviční, když jsou na to dva. Druhý den ráno v pět budíček, k mé nevoli v této porodnici i před císařem klystýr (u předchozích dvou ne), natočení monitoru, kde se již objevovaly slabé kontrakce (malý už chtěl zjevně i sám ven) a kolem sedmé hodiny kolem nás začal tancovat personál se zajištěním žíly apod. O půl osmé mě převezli na sál a napíchli spinal. Pan doktor byl moc šikovný, opět vpich nejprve umrtvil a pak až píchal samotnou anestezii, cévku mi také zaváděli až po umrtvení. Přítel se na celý porod mohl dívat a musím říct, že tento pro mě již poslední byl opravdu velmi emotivní. Když našeho syna během dvaceti sekund vytáhli a ozval se pláč, plakala jsem spolu s ním štěstím a byla na sebe tak neskutečně pyšná, že i přes tu nedůvěru ostatních v mé tělo donosit zdravé dítě téměř do porodu, strachu z protržení dělohy a ohrožení na životě sebe i malého, vymodleném každém dalším týdnu, jsem to prostě zvládla! Byl tady a ten strach najednou odplul někam pryč. Zvládli jsme to, oba dva! Hned po vytažení mu jen ošetřili pod dohledem tatínka pupečník a přinesli mi ten úžasný teplý uzlíček na hrudník. Byl to neskutečný pocit, držet na sobě tak čerstvě narozené miminko, nahaté, teplé, otevírající pusinku a hledající prso, aby se mohlo napít. Ten pocit dokonalosti přírody a tak malého tvorečka byl neskutečný. Toto jsem ani s jedním předchozím dítkem bohužel neměla a nezažila a moc mi to chybělo. Naše miminko mi nechali skoro 20 minut a pak si ho vzal tatínek a někam s ním odešel. Mě dokončili, opět aplikovali Hyalobarrier gel, umyli a převezli rovnou na pokoj, kde za pár minut přišel přítel s malým v postýlce a od té chvíle jsem byla s naším miminkem pořád. Kojila jsem, přítel se staral o přebalování, přikládání, pomoc se vším, co jsem já sama zatím nemohla, byl s námi celé tři dny v kuse a pomáhal. Vážení a měření proběhlo až za několik hodin po porodu. Personál Krnovské porodnice je neskutečně empatický a milý, nikdo nám nevnucoval nic, co jsme nechtěli, nechali na nás, co s miminkem chceme nebo nechceme dělat, o všem nás informovali a veškeré úkony týkající se ošetřování malého bylo pod naším dohledem. Návštěvy do této porodnice nejsou omezeny návštěvními hodinami a kdybych místo přítele chtěla, aby tam byla přes noc kamarádka nebo babička, ani s tím by neměli sebemenší problém. Domů nás pustili také pátý den.

Rekonvalescence po tomto třetím porodu byla však první dny asi nejhorší ze všech tří císařů. Bolesti veliké, které netlumily ani léky.. Vstávala jsem až po 26 hodinách po porodu. Opět jsem měla problém pak se zavinováním dělohy, ale tentokrát důvěra jedné úžasné gynekoložky v mé tělo a pozitivní energie, kterou mi posílala a dávala, udělala své a mé tělo s malou pomocí jen dvou injekcí se krásně samo během šestinedělí zahojilo a revize tentokrát nebyla nutná. Již 8. den po porodu jsem cvičila hormonální jógovou terapii a o pár dní později jsem se začala opět věnovat józe a lehce cvičit. Nyní jsem dva měsíce po porodu a cítím se skvěle, až na trošku citlivější břicho v okolí jizvy mě nebolí nic.

Jizva z třetího císaře je větší než u předchozích dvou císařů. Nicméně tato poslední mi bude připomínat tři životy, které jsem díky ní mohla dát, tři srdíčka, která nám doma každý den i každou noc tlučou, a tři úžasné děti, které si nás vybraly a přišly obohatit naše životy. Na svou jizvu jsem pyšná stejně jako sama na sebe, že jsem to zvládla! Ať je jak chce velká. Nic se neděje náhodou a vesmír moc dobře věděl, proč jsem rodila všechny tři děti takto. Jsem šťastná a hrdá trojnásobná císařovna! Namaste!